Nahota je široký pojem. Ve většině případů se nám o ní obtížně mluví, myslí, zpracovává se, ať už se jedná o nahotu našeho vnitřku nebo vnějšku. Pro mnohé je stále slovem vzbuzujícím pohoršení a vedoucím k odstupu. Něčím, co je příliš osobní a intimní. I proto nás zajímal druhý ročník Festivalu nahých forem (extrémní holota!) ve Vraném nad Vltavou, kousek za Prahou.
Co se vlastně myslí tou nahotou? A můžeme tam vůbec jet oblečené? Říkaly jsme si s fotografkou během plánování s představou podobnou nudistické pláži, kde se to často zvrtne v promenádu nebo okukovačku.
Náš pohled na věc byl ale dost zúženej, jak jsme zjistily hned v prvních pár minutách po vstupu do ne už tak opuštěné bývalé papírny Perla, kde se nám otevřel novej svět. Vzniká tady nová národní galerie, ale zatím to působí jako postapokalyptickej prostor, kde zbylo několik přeživších hipíků, protože jen oni mají recept na to, jak v tomhle světě nových pravidel přežít. Ti všichni se tu ale sešli kvůli důležitému tématu: NAHOTĚ. Slovu, které některé děsí, někteří si s ním neví rady a každý ho vnímá jinak (jako ostatně všechno?).Jak tedy vnímají nahotu účastníci festivalu nahoty, různých věků a z různých krajů? Začněme místním, kterej nám k nahotě řekl nejvíc.
Řeč těla, no, body language. Že vůbec každý hnutí vytváří pnutí ve tváři, jakýkoliv napětí se dá zachytit, ale taky se dá rozpustit tím, co člověk nosí nebo nenosí…
Tou nahotou?
To bych řekl, že ano. Tak jsme si před bohem úplně všichni rovni a nemáme o čem dál přemýšlet, že jo. Já si tady můžu vzít uměleckej klobouk a sako a černý brejle a ty správný boty a jít támhle se zahalit do hipísovýho obleku nebo já nevim. Vzít si kovovej kufřík, jo a hned reprezentujete něco. A pak to najednou jde dolů, šaty jdou dolů a každej je vyloženě sám za sebe. Jako já se nesvlíkám pořád jako blázen, teda chodim dost i na nudistický pláže a kreslim si tam a oni vědí, že prostě nefiksíruju, že je nepozoruju. Mně se líbí ladný křivky a těla v uvolnění, tělo jako krajina. Když rozumíte anatomii lidskýho těla, tak rozumíte krajině, rozumíte všemu. Je to v tom cítění a není to fotografie, kterou někomu něco ukradnete a seberete.
Máte k focení indiánskej přístup?
No, je to tak. Když si vezmete, že jsme studovali na akademii a objednali jsme si akt. Takový vybombardovaný město v Německu, holý stěny a mezitím byly figury na začátku osmdesátejch let, to bylo úplně uvolněný. Syrový prostředí, figury, ty jsou objednaný, vy je kreslíte, oni jsou za to placený. Pak si ale objednáte Annie Leibovitz, a ty lidi si objednaj lidi který namaskujou, pokryjou je textiliema, zmodelujou si je, oni pózujou, tak to už je na pomezí filmový produkce. Ta fotografie to je narativní forma, ale potom je jistý Miroslav Tichý, kterej fotil lidi ve skrytu těma primitivníma kamerama. Jsem si koupil okamžitě jeho katalog. Víte o kom mluvim? Úžasný fotky. Oni ho měli za úchyla, ale on přitom vystudoval kreslení, malířství, on byl akademik!
Viděl jste ten dokument o něm na youtube? To je volně k shlédnutí.
Neviděl, podívám se. No objevili ho, usadili do kontextu. To není jako Fellini Faces, ten vydal knihu takovejch naturčíků, který používal do těch svejch filmů, Amarcord a do toho všeho. Faces. Pořád nový a nový lidi, on vybíral lidi na ulicích, náhodný lidi. Ten pan Tichý to dělal jinak, dělal to ve skrytu a měli ho za úchyla, místního blázna. Byl za to trestanej a tak dále, ale on se nedá posuzovat ani jako nějaký deviant. To bych musel být deviantem i já teda, kterej kreslí lidi aniž oni to vědí. Oni na mě přikývnou, já je fiksíruju, já na ně koukám, je tam nějaký porozumění. Neprásknu je a pak už to nejde vzít zpátky.
Ale řeknu vám jednu věc, která se mi stala v New Yorku v roce 85-6. Přijel jsem za Lacem Deczim do velkýho klubu, jeho syn hrál. CBGB’S, slavnej newyorskej klub, jo. Deczi mě tam odvez a vypadl. Slavná skupina Mikata. Teďka tam přijde na scénu bedňák, ale obrovskej, já jsem nikdy v životě neviděl tak tlustýho člověka, kterej by byl zaměstnancem klubu. Oni byli takoví bodyguardi. A já jsem ho vyfotil na scéně ještě než se stavěla. Položil jsem si tam svojí drahou kameru za pět tisíc z Evropy, ale vyfotil jsem ho jak pracuje na scéně. Byl tam ten mladej Deczi a on. On se rozzuřil, jenom sebou cukl teda, a později jsem ho vyfotil ještě jednou, zase na tý scéně protože byl jak Michelin, takovej obrovskej Afroameričan. Já přijel z Evropy a nic takovýho v životě neviděl. Začal koncert a on se tam na mě vrhl, jak se setmělo. “I DON’T ALLOW YOU TO TAKE A PICTURE OF ME!” řval a rvali jsme se o mojí kameru. Byla to privátní párty, co platila nějaká společnost z Chicaga, říkali: “Hele tenhle je z Evropy, Čechoslovák, nech ho bejt,” tak jsem se uklidnil. Byly tam ty přišroubovaný telefony a on někam zavolal, pak se objevil ouzkej tenkej černoch v černym kabátě a ukazovali si na mě, to už začíná bejt hustý teda. Pak se všichni opili v tom klubu a oni se na mě vrhli. Zase byla rvačka o ten foťák a přišla servírka a ten šéf společnosti a už jsem si nedovolil, musel jsem otevřít fotoaparát, vytrhnout film a dát mu to. On přímo řekl: “I’m not allowed to chase him here but if he leaves, I’ll hunt him!” Lovená zvěř jsem byl. Já jsem se mu vysmíval, tomu jak byl oblečenej, tam nebyla žádná úmluva pohledem jako když někoho kreslím.
Pornografie se mi nelíbí. Jenom do určitý míry. Erotika může bejt, ale takováhle lehká erotika, která je skrytá v obrazech Tichýho, to mě nejvíc vzrušuje. Když je to moc, naruší mě to a odcházim. Když je to uvolněný, prochází energie. Tady bylo keltský oppidum, 40 tisíc Keltů bydlelo tady kousek, to je nejsilnější keltská oblast, Zbraslav, Závist a Šance proti sobě dva kopce a starej otec je řídil. Pak migrovali, zmizeli někam do Bretaně. My sedíme rádi u ohně, Češi hrajou, jsem nešťastnější obklopenej lidma, svojí rodinou. Je takový vedro, že se člověk prostě úplně uvolní. Ale taky to chce pracovat se svým tělem, pěstovat ho trochu, i ten mozek pak funguje líp. Mít endorfiny, mít rád svoje tělo, podívat se na sebe do zrcadla, pokoušet se mít rád sám sebe. Když si vezmu smoking třeba, tak se změnim sám pro sebe, uvidim se v zrcadle a začnu se jinak chovat. Většinou jsem byl v kravatě a saku, jako kreativní ředitěl různejch společností a když mi bylo šedesát, tak se to shromáždilo a já byl na většině fotek v saku a kravatě. Celej život jsem prožil v saku a kravatě.
Více o Petrovi Vránovi se dozvíte na jeho stránkách…
Přijde mi trochu abstraktní mluvit o tom. Moje vystoupení bylo mnohem víc o šíření obrázků. Představoval jsem salát. Nahý salát ve své přírodní formě.
Viděla jsem nějakou radu pro lidi, aby si sem přinesli salát a myslela jsem, že je to vtip, ale bylo to doopravdy?
Jo, to bylo. Ale asi hodně lidí myslelo, že je to jen vtip.
Co se týče pornografie a nahoty – můj názor je ten, že se jedná o dvě naprosto odlišné věci, skutečně naprosto odlišné. Protože nahota nemusí být vždy nutně spjata se sexualitou. Lidé však bývají nahotou často šokováni, jde o intimní záležitost. Většině z nich jako první věc skutečně evokuje sexualitu, ale přitom ona jako taková NENÍ sexualitou. Je to něco jiného, jiná forma pohledu. Co se mě týče, přijde mi také důležité rozlišovat mezi nahotou a obnažeností. Zabývám se tělem. Myslím, že nelze v souvislosti s nahotou omezit vnímání pouze na mladé hezké dívky, je třeba vnímat i starší ženy, jejich odlišné tvary. Například těla profesionálních tanečnic jsou spíše uměleckou nahotou. Na tomto festivalu však ve svých performancích pracujeme s nahotou „přímou”, s nahotou v realitě.
V performance, jako ostatně celkově v umění, mají umělci svůj univerzální jazyk. Myslím si, že je důležité s jeho pomocí vyvracet nějaké často nepodložené vnitřní představy. Lidé jsou ve spojitosti s nahotou stále v mnoha případech podvědomě dost prudérní, cítí hodně studu. A je tu samozřejmě zažité také velké pojítko s exhibicionismem. Spousta lidí automaticky každého, kdo se rozhodne projít po ulici nahý, považuje za někoho, kdo se snaží o sexuální exhibici. Ale to, co děláme, není žádný akt sexuální exhibice, je to umělecký akt. A nahota v tomto případě není formou exhibicionismu, umělec není exhibicionista, co by se vyžíval v tom, že se může zkrátka jen tak promenádovat nahý. On chce prostřednictvím nahoty na něco poukázat nebo vznést otázku. To je můj úhel pohledu. Já jako umělec skutečně necítím žádné potěšení z pocitu, že jsem několik hodin někde nahá, řekněme třeba v telefonní budce. Tenhle pocit mi skutečně žádnou radost nepřináší. Ale vždy se tím o něco snažím, potřebuji něco vyjádřit, na něco se zeptat. Nejde o sexuální exhibici, doopravdy ne, jde o způsob uměleckého vyjádření, o umění, které má vyvolávat otázky…
(Začíná hrát internacionála, nic neslyšíme, paní se už jenom směje.)
V Evropě je to tradice dělat nahé obrazy, v Hong Kongu ne.
Kde je podle tebe ten rozdíl?
Myslím, že jsou dva druhy nahoty a ty nemohou být dohromady…
(Zbytek dialogu bohužel pohltil prostor a šum, vytvořil se tak prostor pro zamyšlení.)
V mojí práci umělkyně a mém působení jako queer feministické aktivistky, mě hodně zajímá, řekněme normalizované vysvlečené, nahé tělo, kde se snažím odpoutat nahé tělo a sexualizované tělo. Jako kdyby to byl pár, co musí být vždycky dohromady. Automaticky.
Holé tělo je skoro vždycky okamžitě propojené se sexualitou. Nezajímá mě nahota jako provokace, pokud tu není určitý kontext, situace, kde si myslím, že je to dobré a nezbytné provokovat i obnaženým tělem, zvlášť když to není “normální” tělo, pak mi připadá důležité konfrontovat lidi s těly, která vypadají jinak. Jako třeba moje.
Mám tlusté tělo a v naší společnosti je ideál mít hubené a trénované tělo, takže se nestarám, jestli se lidi cítí popuzeni. Mnoho lidí se cítí být provokováno mým tělem, protože ve společnosti je spousta smutné nenávisti. Když se jdu koupat bez oblečení, dělám to jen protože chci a cítím se příjemně a může se stát, že to někoho podráždí, to není můj záměr, ale když se to stane, jsem vlastně ráda, že je to provokace. Taky si myslím, že můžeš být nahý jako člověk, ale to ještě neznamená, že nejsi oblečený/á. Můžeš se obnažit před lidmi, ale zůstat oblečený. Nahota je pro mě něco, co je příliš tabuizované a příliš málo o tom mluvíme.
Napadá mě, že tohle se liší v různých zemích. Jaké je to tam, kde žiješ?
Vyrostla jsem hlavně v Německu a žila chvíli ve Finsku, kde je dost živou kultura saun a sauny sdílíte v domech, takže vidíte nahé i svoje sousedy. To je situace, která není v Německu nebo Rakousku, kde teď žiju, úplně běžnou.
Protože jsem queer a lesba v čínské komunitě, řekněme asijském světě, je pro mě v tomhle kontextu to stereotypizování a označování v naší společnosti, ženské nebo mužské, hodně výrazné. Máme tohle oddělení, takže v lesbické komunitě v Hong Kongu je dost časté dělit se do chlapeckých nebo dívčích. Nahota, moje queer tělo musí být tvarováno. Někdy se tvarujeme jako chlapec nebo normální dívka. Tohle zažívám, pořád nad tím přemýšlím a kladu si otázky. Moje práce tady je mluvit o tomhle problému, štítku muž nebo žena.
Myslím, že nahota v umění je příroda.
A co nahota v životě?
V životě? Jo, myslím, že v životě je to teď umění.
Pro mě je to ve veřejném prostoru pocit velký svobody. Mé vlastní svobody, dělat to a necítit se být limitována takzvanými konvencemi. Ne striptýz, ukazování se a podobný, ale vědět, že to můžu udělat v každou chvíli, i když to zrovna nedělám (nejsem závislá na svlékání se), je druh liberalizace.
Jakej myslíš, že je v tom rozdíl v umění a v životě?
Ohledně svobody to cítím stejně, vím, že někdy zapomínám, že ostatní lidi to nevnímají tak příjemně. Může je to stresovat nebo urážet. Existují určitý limity. Kam/kde můžeš jít nahá a nemusí to být provokace, jsou nějaké cesty, jak ukázat nahotu přirozeně a lidi se nemusí cítít nepříjemně. V soukromí je to normální, v umění to musí mít smysl, není to jen být nahá pro to být nahá. Nejsem v rozpacích, připadá mi zajímavý cítit tenhle kontrast. Když nejsi na pláži, kde je tohle povolený, nemám to moc ráda. Jednou jsem to udělala a bylo to prvně v pohodě, skoro žádní lidé, ale jak jsem vylezla z jezera, oblékla se, někdo říká: “Ó, díky! Konečně se oblékáte.”
Začít s nahotou, co může přijít poté? Nepřijde nic, ale čistá přítomnost nebo pohyb nebo můžete tvořit slova svým tělem nebo zvuky nebo si hrát s materiály, co jsou okolo. Koukám se po hodně jednoduchých cestách, což je nahé tělo. Nemám rád příliš mnoho materiálu.
Jaký je podle tebe rozdíl, mezi tím, když něco děláš nahý a když oblečený?
Někdy může být oblečený, někdy ne, je to to samý. Na tom nezáleží. Dělali jsme třeba performance ve stodole, hodně choreografickou a pak mi kamarád povídá: “Nezáleží na tom, jestli jste teď nahý, mohli byste být klidně oblečený, je to stejný.” Víte co. Ale mám nahatý festival ve Švýcarsku, kam zvu performery, kteří jsou připraveni vystupovat opravdu jen nazí, je to víc tanec. Tanec a pohyb. Minulý rok jsem pozval hodně butó tanečníků.
Co je butó?
To je japonský tanec. Hodně orientovaný na tělo.
Jako třeba…
Není nahota jako nahota. Festival nahých forem je dost trefný vyjádření. Není to jen nahota lidí, co se spocení vykrucují a pak po sobě plazí v nejnovějším klipu Kanyeho Westa . Nejsou to jen blogeři, co vlogují nazí, aby jim to připadalo skutečnější. Nejen kampaň k osvobození bradavek. My jsme si tentokrát vybrali tu “oblečenou”.